Evidence pracovní doby dle Evropského soudního dvora | News Flash

Mediálně velkou pozornost si získal rozsudek Evropského soudního dvora („ESD“) ve věci C-55/18 (titulky hrozily „Návratem píchaček“ či „Píchačkami pro všechny“ a podobně). Tento judikát však do českého právního prostředí nic zcela zásadního nepřináší. Na rozdíl od španělského práva, které bylo předmětem přezkumu ESD, je v českém zákoníku práce povinnost zaměstnavatele evidovat pracovní dobu, její začátek a konec a samozřejmě také přesčasy, výslovně zakotvena. Pouze pro připomenutí poukazujeme na to, že evidence pracovní doby není evidencí přítomnosti na pracovišti. A i když tedy zaměstnavatel monitoruje příchody a odchody zaměstnance z pracoviště (např. vstupní kartou), je vedle toho rovněž povinen vést evidenci pracovní doby každého jednotlivého zaměstnance.

Daleko významnější se jeví z pohledu českého práva rozsudek ESD ze dne 11. dubna 2019 ve věci C-254/18, který zůstal mediálně téměř opomenut. Týká se rovněž pracovní doby a problematický by mohl být především pro zaměstnavatele, u nichž se aplikuje nerovnoměrně rozvržené pracovní doby. Z českého zákoníku práce vyplývá povinnost zaměstnavatele stanovit pro tyto účely tzv. vyrovnávací období v délce nejvýše 6 měsíců, za které nesmí být překročena průměrná stanovená týdenní pracovní doba. Zaměstnavatelé si různě stanovují začátek a konec tohoto vyrovnávacího období. A rozvrhují si pracovní dobu tak, aby v tomto vyrovnávacím období zůstali v mezích průměrné pracovní doby.
Nicméně ESD řekl, že evropské právo sice „nebrání vnitrostátní právní úpravě, která pro účely výpočtu průměrné délky týdenní pracovní doby stanoví referenční období, která začínají a končí k pevně určeným kalendářním datům“, avšak pouze „za předpokladu, že tato právní úprava zahrnuje mechanismy umožňující zajistit, aby v průběhu každého období šesti měsíců, které zasahuje do dvou na sebe navazujících pevných referenčních období, byla dodržena průměrná maximální týdenní pracovní doba v délce 48 hodin.“ Z toho vyplývá, že je jedno, jak má zaměstnavatel nastaveno vyrovnávací období (toto v podstatě ztrácí smysl), jelikož maximální hranici stanovené pracovní doby musí pohlídat a dodržet v KAŽDÉM OBDOBÍ ŠESTI PO SOBĚ JDOUCÍCH MĚSÍCŮ. Bude zajímavé sledovat, jak se k tomuto výkladu postaví kontrolní orgány a justice v České republice.