Převodní ceny určují postup stanovení ceny při transakcích (například při prodeji zboží nebo poskytnutí služby, poskytnutí zápůjčky anebo úvěru apod.) mezi spojenými osobami pro daňové účely tak, aby odpovídaly podmínkám nezávislého vztahu. Hlavní charakteristikou nezávislého obchodního vztahu je, že subjekty sledují vlastní cíle a zájmy. Jejich cílem je tedy dosáhnout co největšího zisku pro sebe.

Spojené osoby obvykle sledují společný cíl a snaží se o co nejvyšší zisk pro skupinu. To však může vést k nesprávnému rozdělení zisku a přesouvání větší části zisku do země s výhodnějším daňovým zatížením. Toto si uvědomují i daňové autority, a proto přijímají předpisy v oblasti převodních cen a zvyšují své úsilí v oblasti vymáhání.

Česká republika v oblasti pravidel převodních cen mezi závislými osobami v principu respektuje pravidla OECD, která vyplývají:

• ze Směrnice OECD o převodních cenách pro nadnárodní společnosti a správu daní,
• z Usnesení Rady a zástupců vlád členských států EU (ze zasedání Rady EU dne 27. června 2006), o kodexu chování pro dokumentaci o převodních cenách pro sdružené podniky v Evropské unii.

V posledních letech postupně narůstá počet daňových kontrol zaměřených na převodní ceny. Zvyšují se tak i odborné zkušenosti pracovníků finanční správy, kteří kontrolují, jsou-li podmínky mezi závislými osobami nastaveny pro daňové účely podobně, jak by byly nastaveny v nezávislých obchodních vztazích.

Proto doporučujeme této problematice a přípravě dokumentace o použitých metodách stanovení cen transakcí mezi závislými osobami věnovat zvláštní pozornost.

V případě vašeho zájmu vám rádi poskytneme další informace a připravíme veškerou potřebnou dokumentaci pro vaši společnost.

Zjednodušeně lze konstatovat, že za převodní ceny můžeme považovat ceny uplatňované u transakcí uskutečňovaných mezi dvěma daňovými subjekty ekonomicky či personálně spojenými. V terminologii smluv o zamezení dvojího zdanění se užívá pojem sdružené podniky. Tyto ceny musí být stanoveny stejným způsobem, jakým by postupovaly subjekty, které nejsou ekonomicky či personálně propojené (tedy nezávislé podniky). Takto stanovené ceny jsou pak cenami stanovenými na základě principu tržního odstupu. V českých podmínkách lze říci, že se jedná o použití cen obvyklých pro účely stanovení základu daně z příjmů, jak jsou definovány v našich daňových zákonech.

Princip tržního odstupu je upraven:

• v tuzemském zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále také ZDP),
• Pokynu GFŘ D – 34,
• ve Smlouvách o zamezení dvojího zdanění (dále také Smlouvy).

Tuzemská zákonná úprava

Princip tržního odstupu definuje tuzemský zákon v § 23 odst. 7 ZDP, který:

• upravuje a stanovuje podmínky pro použití ceny „obvyklé“ pro účely stanovení základu daně z příjmů takto:

„Liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl…“

• definuje spojené osoby.

Za účelem zajištění jednotného postupu v oblasti převodních cen vydala česká finanční správa Pokyn D – 34 „Sdělení k uplatňování mezinárodních standardů při zdaňování transakcí mezi sdruženými podniky – převodní ceny“. Přestože tento pokyn není právně závazný, poskytuje daňovým poplatníkům vodítko, jak bude česká daňová správa přistupovat k problematice převodních cen. Doporučuje se proto zásady obsažené v Pokynu D – 34 dodržovat.

Směrnice o převodních cenách

V případě uplatňování principu tržního odstupu ve smyslu článku 9 Smluv se pro stanovení základu daně ukazuje jako nejobtížnější problém stanovení cen pro daňové účely při převodu zboží, nehmotného majetku a služeb mezi sdruženými podniky. K tomuto účelu byla v roce 1995 Výborem pro fiskální záležitosti OECD zpracována zpráva „Směrnice o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy“ (dále také „Směrnice“).

V roce 2022 vydala OECD aktualizovanou verzi Směrnice o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy. Tato verze doplňuje vydání z roku 2017 a sjednocuje proběhlé změny v návaznosti na akční plán OECD/G20 BEPS – Eroze daňových základů a přesouvání zisků do jedné ucelené publikace.

Směrnice má za úkol sjednotit postup daňových správ a sdružených podniků při řešení případů převodních cen, minimalizovat konflikty mezi nimi a předcházet nákladným soudním sporům a dále napomáhat i při uplatňování odstavce 2 článku 9 konkrétní uzavřené Smlouvy – tj. následné úpravě zisků pro daňové účely.

Při zkoumání, zda jsou převodní ceny v souladu s principem tržního odstupu, se vychází ze zásady, že

• členové skupiny nadnárodních podniků jsou posuzováni, jako by byli samostatnými podniky (tedy samostatnými daňovými subjekty),
• pozornost se zaměřuje na povahu obchodů mezi nimi (např. čeho se týkají apod.).

Základem uplatnění principu tržního odstupu je porovnání podmínek řízené transakce s podmínkami nezávislých transakcí. Tedy provedení řádné srovnávací analýzy, přičemž:

• řízenou transakcí se rozumí jakýkoliv obchodní vztah (transakce, převody) mezi sdruženými podniky,
• nezávislou transakcí se rozumí obchodní vztahy mezi nezávislými podniky.

Srovnávací analýza

K provádění srovnávací analýzy je nutné najít k řízeným transakcím, jež jsou předmětem daňové kontroly či dalších postupů daňové správy (např. vyhledávací činnost), srovnatelné nezávislé transakce. Aby mohly být transakce či podmínky, za kterých se uskutečňují, považovány za srovnatelné, musí být naplněno jedno z následujících kritérií:

• žádný z rozdílů mezi řízenou a srovnatelnou transakcí by neměl zásadně ovlivnit podmínku (faktor), která je prověřována (tedy případné zjištěné rozdíly mohou být považovány pro účely porovnání za nevýznamné),
• je možné provést přiměřené úpravy tak, aby byl vyloučen vliv zjištěných rozdílů.

Při uplatňování a kontrole převodních cen lze však jen v ojedinělých případech najít plně srovnatelné transakce, tzn. podmínky, okolnosti, za nichž se uskutečňují. Ve většině případů je nutné provádět úpravy (eliminaci) rozdílů dle bodu b), které mohou ovlivnit tvorbu ceny.

Faktory určující srovnatelnost

Při provádění srovnávací analýzy je třeba zohlednit těchto 5 faktorů:

Vykonávané funkce, nesená rizika a zapojená aktiva

Tzv. funkční analýza představuje proces nalezení a porovnání činností a míry odpovědnosti (rizika) jednotlivých sdružených podniků ve srovnání s nezávislými podniky.

Jednotlivé podniky mohou být pověřeny výkonem různých funkcí uvnitř skupiny nadnárodních podniků, stejně jako mají různé funkce i nezávislé podniky. Jde např. o výrobní činnost, výzkum a vývoj, distribuční činnost, reklamu, financování, řídící funkce atd.

Stejně tak jednotlivé podniky mohou nést různou míru rizika, které při své činnosti podstupují.

Smluvní podmínky

Na základě zjištěných smluvních podmínek lze zjistit, jak mají být rozděleny zodpovědnosti a rizika či přínosy z prováděných transakcí (viz také předchozí bod). Smluvní podmínky mohou též vyplývat z korespondence nebo jiných dokumentů, pokud neexistuje písemná smlouva.

Vlastnosti převáděného majetku či poskytnutých služeb

• u věcí (např. zboží, nemovitostí atd.) je třeba posoudit jejich fyzické vlastnosti, kvalitu, spolehlivost, dostupnost a objem nabídky na trhu,
• u majetku nehmotného charakteru je třeba se zaměřit na formu transakce (např. jde-li o poskytnutí licence nebo prodej), typ majetku (např. patent, obchodní značka, know-how), délku a stupeň ochrany, předpokládané zisky z užití nehmotného majetku,
• u poskytovaných služeb je třeba zohlednit povahu a rozsah, v jakém jsou poskytovány, účel a přínos.

Ekonomické okolnosti

Srovnáním ekonomických okolností se rozumí porovnání podmínek na trhu, např.: geografické umístění, velikost trhu, rozsah konkurence, dostupnost obdobného produktu, úroveň nabídky a poptávky, kupní síla, výrobní náklady, náklady na dopravu, čas (sezónnost, uplatnění novinek apod.), regulace trhu atd.

Podnikatelské strategie

Typický příklad podnikatelské strategie představuje snaha o průnik na nový trh, kdy ceny mohou být do značné míry zkresleny vyššími náklady na zavedení produktu na trh (tzv. fáze penetrace trhu) při současném uplatnění nižší konečné prodejní ceny tohoto produktu.

Odsouhlasení metody správcem daně

Závazné posouzení přebírá principy předběžných cenových dohod ve smyslu Směrnice OECD a dalších mezinárodních standardů (Advance Pricing Arrangement – APA) a přizpůsobuje je podmínkám českých daňových zákonů. Závazné posouzení dává poplatníkům možnost si předem ověřit, je-li způsob tvorby cen, sjednávaných mezi spojenými osobami (sdruženými podniky), pro účely stanovení základu daně v souladu s principem tržního odstupu.

Na žádost daňového subjektu správce daně rozhodne, zda tento poplatník zvolil takový způsob tvorby ceny, který povede k řádnému rozdělení příjmů a výdajů mezi spojenými osobami, resp. sdruženými podniky. Pro tohoto poplatníka bude toto rozhodnutí znamenat určitý stupeň jistoty v otázce, jak bude správce daně posuzovat jím nastavené ceny pro účely stanovení základu daně. Pokud bude poplatník v období, pro které bylo rozhodnutí o závazném posouzení vydáno, naplňovat všechny podmínky, na jejichž základě správce daně rozhodl (a zásadně se nezmění skutečnosti ovlivňující způsob tvorby ceny), bude správce daně při stanovení daně v rámci dokazování při daňové kontrole nebo jiném postupu považovat takto vytvořenou cenu za cenu obvyklou.

Podání žádosti

Žádost o závazné posouzení zpravidla podává poplatník, na něhož se závazné posouzení bude vztahovat, tedy ten, který výše uvedenou cenu sjednává, a to místně příslušnému správci daně.

Poplatník předkládá vlastní žádost o vydání rozhodnutí o závazném posouzení v českém jazyce. Při předkládání příslušné dokumentace musí poplatník doložit všechny skutečnosti, které budou mít vliv na posuzovaný způsob tvorby ceny.

Podání žádosti je zpoplatněno. Správní poplatek ve výši 10 000 Kč musí být uhrazen při podání žádosti místně příslušnému správci daně. Výše správního poplatku se odvíjí od počtu transakcí uvedených v žádosti, které jsou předmětem posouzení.

Posouzení způsobu tvorby ceny

Správce daně, jenž posuzuje způsob tvorby převodních cen, vychází z předpokladu, že údaje uvedené poplatníkem jsou úplné a pravdivé. Povinností správce daně není ověřovat veškeré finanční ukazatele, skutečnou výši nákladů a výnosů, skutečný objem plnění, parametry výrobků a služeb apod., ani stanovovat případnou náhradní metodu.

Při rozhodování o vydání rozhodnutí o závazném posouzení bude správce daně vycházet ze způsobu tvorby ceny, který si zvolil poplatník. Pokud poplatník dostatečně zdůvodní volbu tohoto způsobu, bude se tento způsob považovat za náležitý pro vydání rozhodnutí o závazném posouzení.

Správce daně není zákonem vázán vydat rozhodnutí v určité lhůtě, nicméně toto rozhodnutí vydá bez zbytečných odkladů.

České daňové zákony neobsahují specifické ustanovení ukládající daňovému subjektu povinnost předkládat dokumentaci k převodním cenám. Avšak dle ustanovení § 92 daňového řádu (DŘ), konkrétně odst. 3 a 4 „Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence.“

V souladu s uvedeným ustanovením DŘ správce daně může po poplatníkovi požadovat věrohodné zdůvodnění a doložení výše použité převodní ceny v návaznosti na princip tržního odstupu.

Při vyžadování dokumentace k převodním cenám ze strany daňové správy se postupuje v řízení podle DŘ.

Základním principem evropské dokumentace k převodním cenám (EU Transfer Pricing Documentation) je příprava dokumentace k převodním cenám nadnárodními podniky, a to ve dvou částech:

Masterfile

První částí je základní dokumentace (tzv. „Masterfile“), tedy přesně vymezený dokumentační balíček obsahující informace o celé skupině podniků, jednotně použitelný pro všechny členské státy EU. Informace by měly znázorňovat všechny ekonomické skutečnosti a poskytnout celkový přehled o nadnárodní společnosti.
V rámci tohoto balíčku je zdokumentována politika převodních cen pro celou skupinu a jsou zde vysvětleny všechny interní obchodní vztahy.

Základní dokumentace (Masterfile) by měla obsahovat zejména následující informace:

• Obecný popis podnikatelské činnosti a podnikatelské strategie skupiny podniků, včetně změn podnikatelské strategie ve srovnání s předchozím daňovým rokem.
• Obecný popis organizační, právní a provozní struktury skupiny podniků (včetně organizačního schématu, seznamu členů skupiny a popisu podílu mateřské společnosti v dceřiných společnostech).
• Obecný popis spojených osob, které se účastní obchodních vztahů vůči spojeným osobám v EU.
• Obecný popis obchodních vztahů, na nichž se podílejí spojené osoby v EU, tj. obecný popis:
  • toku transakcí (hmotného a nehmotného majetku, služeb, financí atd.),
  • průběhu fakturací,
  • rozsahu transakcí.
• Obecný popis vykonávaných funkcí, předpokládaných rizik a popis změn funkcí a rizik ve srovnání s předchozím daňovým rokem, např. změny z čistě distribuční společnosti na komisionářskou společnost.
• Vlastnictví nehmotného majetku (patentů, ochranných známek, obchodních značek, know-how apod.) a placené nebo přijímané licenční poplatky.
• Politiku dané skupiny týkající se tvorby převodních cen nebo popis systému převodních cen této skupiny, který ukazuje, že tvorba převodních cen je v souladu s principem tržního odstupu.
• Seznam ujednání o podílení se na nákladech, seznam předběžných cenových dohod (závazných posouzení) a seznam pravidel týkajících se aspektů převodních cen, pokud se vztahují na spojené osoby v EU.
• Závazek každého domácího daňového poplatníka, že na žádost a v přiměřené časové lhůtě poskytne doplňující informace v souladu s vnitrostátními pravidly.

Dokumentace pro konkrétní stát

Každý podnik ve skupině si mimo základní dokumentace navíc připraví dokumentaci specifickou pro konkrétní zemi (tzv. „Localfile“), požadovanou členským státem v místě své rezidence. Ta by v návaznosti na základní dokumentaci měla obsahovat především:

• Podrobný popis podnikatelské činnosti a podnikatelské strategie podniku, včetně změn podnikatelské strategie ve srovnání s předchozím daňovým rokem.
• Popis obchodních vztahů, kterých se tento podnik účastní:
  • tok transakcí (hmotného a nehmotného majetku, služeb, financí atd.),
  • průběh fakturací,
  • rozsah transakcí.
• Srovnávací analýzu, tj.:
  • charakteristické vlastnosti majetku nebo služeb,
  • funkční analýzu (vykonávané funkce, používaný majetek, předpokládaná rizika),
  • smluvní podmínky,
  • ekonomické okolnosti,
  • zvláštní obchodní strategie.
• Vysvětlení týkající se výběru a uplatňování metod(y) tvorby převodních cen, tj. proč byla zvolena tato konkrétní metoda tvorby převodních cen a jak byla uplatněna.
• Případné relevantní informace o vnitřních a/nebo vnějších srovnatelných údajích.
• Popis způsobu začlenění podniku do celoskupinové politiky převodních cen.

Všeobecně by se mělo nechat na uvážení poplatníků, jaké dokumenty zajistí za skupinu jako celek a které dokumenty pak doplní každý podnik sám. Společnost by měla mít možnost zahrnout některé údaje ze specifických informací do dokumentace základní, avšak tyto údaje musí být vždy v takové kvalitě, jako by byly vytvořeny pro dokumentaci specifickou pro konkrétní stát. Základní zásadou by měl tedy zůstat fakt, že podnik by měl nakonec mít k dispozici veškeré dokumenty, které po něm daný stát požaduje.

Předpokládá se, že dokumentaci základní budou za skupinu zpracovávat odborníci s hlubšími znalostmi problematiky převodních cen, díky čemuž by měla mít lepší vypovídací schopnost a měla by obsahovat všeobecně kvalitnější údaje, než kdyby si každý podnik připravoval svou dokumentaci zvlášť. Správce daně by tak měl získat přehled o veškerých obchodních vztazích uvnitř skupiny a lépe pochopit celou její politiku převodních cen.